PĚTIKILOVÁ SILNIČKA? JISTĚ, ZNÁME TY GRAMHONIČSKÉ CHUDÁKY, KTERÝM CHYBÍ OMOTÁVKY A DORAZOVÉ ŠROUBKY, ŘADÍ PÁČKAMI NA RÁMU A JSOU ODĚNI DO SPECIÁLNÍCH KOMPONENTŮ ZAMĚŘENÝCH PŘEDEVŠÍM NA NÍZKOU HMOTNOST, MNOHDY NE UŽ TAK NA FUNKCI. JENŽE NEJLEPŠÍ CANNONDALE Z ŘADY SUPERSIX JE JINÝ. NESE ZNAMENÍ BLÍZKÉ BUDOUCNOSTI.
Cannondale SuperSix Hi-Mod Ultimate, objekt následujícího testu s přídomkem zásadní, je totiž za prvé běžně osazené kolo, pokud při vyřčení slůvka běžně zohledníte fakt, o jakou kvalitativní a cenovou úroveň se jedná: Sram Red, zapletené sety DT Swiss (byť jsou ve výbavě silniček exotičtější než klasiky typu Mavic, Fulcrum apod.), FSA, USE, Fi'zi:k. Nic neobvyklého, stejně jako u Cannondalu jeho vlastní kliky (jedny z nejlehčích na světě). Zbývají tedy jen brzdové čelisti Zero Graviti Q-Ti, jež na gramy cílí více. Prostě standardně vybavené kolo nejvyšší třídy. S nestandardní hmotností. A za druhé: při jízdě pocítíte 5,35 kg Cannondalu jen pozitivně.
Za dosažením takové hodnoty tedy evidentně stojí každá součástka, zejména kola (1495 g/pár včetně kazety a galusek!), ale také a především rám, vidlice a kliky. Rámu dominuje silná spodní trubka, spíš roura, která má v nejširším místě na obvodu téměř 20 cm. Standardní je její vertikální zploštění (nepatrné) u hlavové trubky (velmi masivní, protažená dozadu) a horizontální u středového pouzdra, nestandardní pak velmi masivní provedení právě této partie. Pouzdro je rozšířeno do všech směrů, tedy i dolů pod osu. Nohy zadní vidlice jsou tvořeny na výšku orientovanými trubkami s profi lem obdélníku, vzpěry jsou jemnější, lehce zprohýbané, na průřezu mají zhruba tvar vejce s vrcholem orientovaným směrem k podélné ose kola. Všechna lanka jsou vedena vnějškem, bovdeny končí v karbonových opěrkách. Vidlice vlastní provenience, velmi kompaktně navazující na rám, využívá konstrukce taper – horní miska hlavového složení má průměr 1 1/8“, spodní 1,5“.
RESPEKT
Byl by to asi respekt, termín, který nejlépe popíše naše pocity, když jsme přišli poprvé do kontaktu s touto superšestkou. (Nenastal ale čas oslovovat ji spíše superpětka?) Ke kolům se vždy chováme bez ohledu na cenu obezřetně, jenže při nakládání s tímhle Cannondalem jsme málem nasadili bílé rukavičky, rohy stolů a ostré hrany omotali měkkou izolací a při focení stáhli výkon blesku na minimum, aby křehký rám nedostal plnou dávku světelného toku. Pět kilo! Jako bychom se báli, že nevydrží dotek, zatočení řídítky. A první usednutí a šlápnutí...
Jenže pak se opřete do pedálů a s každým dalším podnětem klikám zjišťujete, že tohle kolo se záběrů nebojí, neuhýbá jim. A nepraskne pod nimi, byť jsou sebesilnější! A tak si dovolujete čím dál víc – při jízdě, samozřejmě. Když SuperSix dáváte potěžkat kamarádovi před vyjížďkou, víte, že pokud přesto i po téhle zkušenosti pojede s vámi, bude mít možná i čtyřkilový handicap. Přitom nemá špatné kolo. Jen nemá Cannondale SuperPět.
Nakládáte Cannondalu, co snese. A snese hodně. Prožene vás. Nenechá spát před další vyjížďkou. Nutí se znovu obléci a znovu zkoušet. Napínat svaly, hnát jej po asfaltce, nenechat vydechnout. Zatáčet, brzdit, znovu nabírat rychlost. A pak znaveni sednete a uznáte, jak nerovný svádíte boj. Odpočinete si, zapnete počítač a pustíte se do psaní testu.
SUPER JÍZDA
Po náznaku vlastností tohoto kola plném superlativ začneme možná trochu překvapivě, rozpačitě – stejně jako byly rozpačité první metry v sedle. Předešleme jen, že pro účely testu jsme na přání dovozce nasadili zapletené sety Lightweight – ty už byly použité z jiného testu, snaha neopotřebit zbytečně více luxusního materiálu, než je nutné, je pochopitelná. Je to ale škoda, protože kola DT Swiss RRC 425F/525R s galuskami Schwalbe Ultremo a kazetou ukázala na váze ještě o 340 gramů nižší údaj než Lightweight Ventoux III.
První pocity z jízdy byly v jednom směru zvláštní. Jakkoliv SuperSix jezdci okamžitě sedne svým skvěle nastaveným a vyváženým posedem, působí zprvu lehce vratkým dojmem – při překlápění kola ze strany na stranu při jízdě vestoje odhalíte malou hranku, již je třeba překonat. „Působí to jako přetažené hlavové složení,“ hlásil kolega Eda, s nímž jsme toto kolo testovali. Do ruky tak SuperSix „padá“ o trochu déle, jezdec si jej musí osahat, zkrotit. Přizpůsobit se mu, což vzhledem k jeho silnému charismatu není problém. První pocity z jízdy ovlivní i to, z jakého kola na tenhle Cannondale přesednete. Jestliže následujete vývoj, kola prodáváte a kupujete pravidelně v krátkých intervalech a vždy míříte do „top class“, nebudete vysloveně ohromeni ani překvapeni, byť vás dostane, jak velký ještě může být rozdíl mezi šesti a půl a pěti a půl kilogramy. Pokud z běžné silničky, rozuměj plus mínus osmikilové, pocítíte obří rozdíl v chování. Máte pod sebou lehké, tuhé a tedy velmi živé kolo reagující na sebemenší podnět. Než si zvyknete, přijde vám občas živé až moc.
Nic z toho ale neplatí už po krátké době soužití, kdy přijmete SuperSix za společníka. Tahle silnička je sice velmi snadno ovladatelná, jenže s rychlostí roste její stabilita – a s rychlostí roste také vaše chuť si ji užívat. Dobré vedení stopy uvítáte už při usilovné tempové jízdě po rovině, ale stejně tak v delších stoupáních absolvovaných v sedle. Jakmile se kopec zlomí, přichází ta pravá chvíle ocenit stabilitu – ve velké rychlosti Cannondale neuhne ze směru, pokud k tomu nedostane jasný rozkaz. Jeho vedení serpentinami je velmi intuitivní, spíš než zatočením se tu nechá navádět náklony, změnou těžiště. Zážitek na druhou.
Nízká hmotnost má tu moc, že setře někdy se vyskytující nedostatky v tuhosti. V tomto případě to ale není třeba. Rám je velice tuhý – bylo to největší překvapení testu. Odezva celku na šlapání je při jízdě vsedě maximální. Zvednete-li se ze sedla, možná budete mít jako my pocit, že někde něco nepatrně uhýbá síle vašich nohou. Bude to pravda, avšak nejednalo se o rám, nýbrž o lehkou poddajnost zapletených setů. Jenže tady dochází k naplnění slov z úvodu odstavce – kola to dohání nizoučkou hmotností, jejich roztočení je snadné a okamžité, akcelerace výtečná, těžko hledat raketovější. Ty samé superlativy připojím i k popisu chování kola v kopcích. Je lehké, je velice pevné, letí vpřed bez ohledu na sklon. Nízká váha zapletených setů se ale promítla také do schopnosti udržovat rychlost – setrvačnost na rovině není nijak omračující.
A pohodlí, ptáte se? Středně dlouhý posed perfektně rozkládá těžiště nad kolem, nenatahuje na závodní skřipec, nevystavuje hrudník náporu větru. Sebedelší maraton nehrozí nepohodlím. Reakce kola na horší povrch vozovky je průměrná – kdo by řekl, že lehkost rovná se pohodlí, SuperSix se ohradí. Část rázů a vibrací pohltí, část, spíše většinu přenese na jezdce.
Rozčarováním byl brzdný projev ráfků v kombinaci se žlutými špalíky SwissStop Flash určenými právě pro karbonové ráfky. Jejich popis v katalogu hovoří o univerzálních vlastnostech a brzdné síle i v dešti. Naše zkušenosti v kombinaci s koly Lightweight pak o značně kousavém účinku – i jen lehký dotek brzdové páky přinesl okamžitou velmi ostrou reakci, rozhodně se nedalo mluvit ani o plynulém projevu. Stejnou zkušenost pak kolega získal při exkluzivním testu BMC (najdete také v tomto čísle) – zde byly tyto špalky kombinovány s koly Zipp. Brzdové čelisti mají velmi měkkou vratkou pružinu, stisk brzdové páky nestojí prsty téměř žádnou sílu. Čelisti Zero Gravity umožňují uvolnění napětí pružiny, je-li kolo nepoužíváno, zde se ale negativně projevilo minimalistické provedení – otočná páčka je nízká, utopená v čelisti, a tak je třeba při manipulaci s ní zapojit i nehty.
Sram Red nepotřebuje větší komentář – řazení je ostře přesné, páky perfektně padnou do dlaně, řetěz po kazetě běhá stejně jistě jako Valentino Rossi krájí zatáčky závodních motocyklových okruhů. Obavy z kombinace klik Cannondale s řazením Sram jsou naprosto liché, řetěz na převodníky nabíhal dokonce i v plném tahu naprosto bez problémů.
Odpočinuto, text dopsaný. Když jej po sobě dočtu, dostane mne představa, že tohle kolo opravdu váží téměř jen polovinu mého. Pak se podívám na cenu a zklidním se. A v klidu si počkám, až se postupem času a vývoje na podobnou kvalitu dostanou i dostupná kola. Ten čas přijde. Vím to. Ale kde v té době už bude Cannondale... A kde budu já...
Rudolf Hronza
foto: Štěpán hájíček
článek je převzat z časopisu
53x11