První závod světové Enduro série je historií. Ve velmi těžkém závodě nabitém největší konkurencí vyhrál Wyn Masters, jezdec týmu GT Factory. Ve startovním poli ale pod stejnou značkou bojoval i český jezdec Milan Myšík. A že nešlo o procházku, ale o hodně tvrdou dřinu, se můžete dočíst z jeho popisu.
Ahoj všem ze Zélandu,
respektive z letiště v Aucklandu odkud už se chystám na další závod EWS do Tasmánie. Poslední březnový víkend to vypuklo. Absolutní bikové šílenství a otvíračka nové enduro sezóny závodem EWS v Rotoruaře v rámci Crankworx. Hodiny a hodiny na silničce, každodenní budíček v 7 ráno na první trénink v podobě běhu a nespočet hodin odježděných na enduro kole od října do března. Tak jsem se těšil na první závod v zemi, ve které jsem strávil 3 měsíce tvrdého tréninku, abych to prodal právě v čas. Bohužel už předpověď počasí nevěštila nic dobrého na celý víkend.
Trénink se zvládl relativně ještě za sucha, ovšem po sobotním tréninku se ukázalo jak je důležité na tak velkém závodě mít kolem sebe tým lidí, mechanika apod… Narážím na to, že trénink skončil v 6 večer, vykoupat, uvařit, mechanikovat, strečink, najíždění videí a regenerace v podobě Compexu. Nejhůř to dopadlo s mechanikováním. Snažil jsem se kolo nastavit tak dobře, že jsem rozebral sedlovku, kterou jsem skládal zpátky asi hodinu a moc jsem to nevylepšil. Spát jsem šel v 1 ráno. V 6 budíček, snídaně a odjezd z ubytování na start.
S úderem půl devaté mého startu se začaly stahovat mračna, jak na nebi, tak s mým kolem. 5 minut do startu a já zjistil, že mi přestala napínat přehazovačka, díky čemuž mi padal řetěz. To mi na pohodě nepřidalo, zvláště když jsem věděl, že mě čeká 8,5 hodiny dlouhý závod. Hold po třech měsících se bohužel začaly ozývat nefunkční komponenty. Aby toho nebylo málo v první RZ, při pádu (který tam snad potkal každého, některé víckrát) jsem ohnul vodítko řetězu tak šikovně, že se při každém silnějším šlápnutí zasekl volný řetěz mezi převodník a zadní stavbu rámu. To znamenalo jediné, jet chainless a zkusit to urvat. Bohužel eRZty v Rotoruaře byly šlapavé i za sucha, natož v dešti, blátě a vybržděných půlmetrových korytech. A tak jsem od druhé RZ začal počítat ztráty, při výjezdech ze zatáček, kdy si člověk musel přišlápnout, aby se rozjel. Když mě ve 3., respektive 4. RZ přejížděli dva borci za mnou, když jsem točil na nejlehčí převod nebo běžel na dlouhé cestě, která spojovala danou eRZetu, bylo mi ouvej a chtěl jsem závod vzdát.
Ovšem síla vůle zvítězila a já se dál trápil v dešti, bez šlapání na rovinatých RZtách, ale aspoň jsem si zatrénoval sjezdové pasáže, který byly těžko sjízdné a téměř všichni tam padali. O to víc, mě těšilo, že jsem sjezdové úseky držel opravdu rychle a dobré stopy viz 44. místo v 5. RZ, která měla přes 8 minut, a já posledních 800 metrů nemohl šlapat. Po 8. hodinách jsem dokmital do cíle společně s mým týmovým kolegou Honzou Vanerem.
Celkově jsem se dotrápil na 66. místě, což pro mě bylo příjemné zjištění a bral jsem důležité body. Upřímně jsem počítal s výsledkem hluboko za stovkou, ale dokázal jsem si, že především sjezdová forma je dobrá. Ale frustrace a zklamání, že mě materiál připravil o umístění v TOP 40, bylo obrovské. V elitní kategorii byla opravdu nevídaná konkurence díky tomu, že to byla součást Crankworxu.
Milan Myšík
Napište váš názor